Lama je horské zvíře, údajně předurčené k nošení nákladů po skalnatých stezkách a je úplně jedno, jestli ty stezky vedou v Andách a nebo v Alpách. Tak nějak uvažoval i Josef, majitel potápěčské báze Mountain Diving Austria v hotýlku Schober v rakouském Obertraunu, který si tři lamy právě za tímto účelem před časem pořídil. Už dlouho se volně popásaly na zelené alpské trávě, když došlo k dramatickému zlomu v jejich zahálčivém životě. Zlenivělá zvířata jsme se rozhodli použít k tomu, pro co byla dovezena - k transportu potápěčského vybavení do hor, do těžko přístupných lokalit nedosažitelných automobilem. Tam se s jejich pomocí ponoříme do míst, kam ploutev potápěčova ještě nevstoupila. A hlavně, nač se namáhat, když to lamy udělají za nás.
Jenže, když je den blbec, je lepší zůstat v posteli a nevystrčit ani nos. Co bylo platné, že sluníčko začalo svítit a potok se klikatil ve své nádheře, alpským svahem vstříc průzračnému jezeru, když v něm chybělo to podstatné - voda. Respektive, nějaká voda v něm byla, ale nebylo jí tolik, aby naplnila ty nádherné kamenné hrnce, kvůli kterým jsme vážili tak dramatickou cestu ve společnosti pološílených lam. Sedli jsme si, setřeli pot a Josef se zamyslel. Už to bylo podezřelé. Po nějakém čase se mu rozjasnila tvář a s pohledem, za který by se nestyděla ani věštící kněžna Libuše, prohlásil: „To nevadí, vím o potoku třikrát větším, v něm určitě bude vody dost.“ „A jeho krása hvězd se dotýká“, myslel jsem si. „A je v něm krásná, velká tůň. Jenom nevím, jak se do ní dostaneme. Ještě se tam nikdy nikdo nepotápěl, protože to je strašně z ruky. A já o ní vím jenom proto, že jsem tam jednou zabloudil na kole. Zítra tam vyrazíme!“ A bylo hotovo. Nějak jsme se dostali zpátky do Obertraunu na základnu Mountain Diving, přes noc se dali trochu dohromady a ráno sedli do aut a vyjeli na druhou stranu Hallstattského jezera. Ten potok se jmenuje Rettenbach. Už jeho název v nás vyvolal představu případné záchranné akce. Leč nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že jediný v tu chvíli možný způsob, jak se dostat do vody, když pomineme instalaci lanovky a podobné nesmysly, byl, že se oblékneme do svých suchých obleků i podobleků, na záda hodíme přístroje včetně olověné zátěže a s ploutvemi a fotoaparáty v ruce vyrazíme kamenitým korytem potoka proti jeho proudu. Budeme balancovat v pražícím slunci na namydlených kamenech a polozetlelých kmenech padlých horských velikánů. A jak jsme řekli, tak jsme i udělali. Cesta dlouhá několik stovek metrů se protáhla na celé dopoledne a stala se zkouškou odolnosti a zarputilosti v dosažení kýženého cíle, nádherné nazelenalé tůně s křišťálovou vodou plnou pstruhů a barevného podzimního listí. Nic pak nemohlo být krásnějšího, než ponořit svá spařená těla do sedmistupňové vody a nedočkavě nahlédnout pod hladinu. Tůň velikosti plaveckého bazénu s pětimetrovou hloubkou nám nabídla svou náruč. Když jsem rozhrnul závoj z barevného listí a ponořil se na dno kamenného kotle, otevřel se mi pohled, který vyvážil všechnu předchozí námahu. Potok vytékající ze skalní soutěsky vytvořil v průběhu staletí nebo snad tisíciletí jakýsi předpokoj, navlas podobný kamenným hrncům, v jakých jsem se potápěl kdysi dávno v Krkonoších na říčce Mumlavě. Kulaté, hladké dno, bylo poseté většími obroušenými balvany, nástroji, které Matka přírody příležitostně používá k dalšímu dotváření skalních útvarů. Pak teprve následoval obrovský bazén, plný pstruhů a někdy, jako právě teď, i potápěčů. Josef s Janou osvětlují tajemná zákoutí silnými reflektory a nechávají se v kamenném hrnci unášet kolem dokola kolmých a naprosto hladkých stěn. Představuji si, jak to tady asi vypadá při jarním tání. To bych tu být nechtěl, čas přežití by se asi počítal na minuty, možná na vteřiny. Dneska je tu ale klid, jen skupinky pstruhů vzdorují vodnímu živlu a zatvrzele postávají na svých stanovištích. Jen čas od času vyráží k hladině za nějakým chutným soustem.
Najednou mě Josef s téměř hysterickou gestikulací tahá na druhou stranu bazénu. Rukama naznačuje obrovskou rybu. Má rozpaženo, kam jen dosáhne. Kroutím hlavou a myslím si své. Přesto se šlápnu do ploutví. Josef ukazuje prstem do kamenného příkopu, plného naplaveného listí. Leží tam kus ulomené větve… Koukám se blíž, to není větev, je to ryba! Ale, kde by se tady vzal tak velký pstruh? Vždyť měří pod vodou skoro metr! Plavu opatrně k němu a vyvalené oči se mi opírají o sklo masky. To zvíře má neuvěřitelné rozměry. To není pstruh, to je snad losos! Takového obra jsem zatím viděl jen na snímcích rybářských úlovků z kanadských jezer. Mačkám spoušť foťáku a pomalu, polehoučku se snažím přiblížit k obrovské hlavě. Tak blízko, jak jen to bude možné. Povedlo se. Ani šlehnutí blesku nezvedlo rybu z jejího listnatého lože.
Otáčím se a snažím se Josefovi vysvětlit, aby přilehnul k obludě. Jen tak bude možné získat porovnání velikosti. Tohle by nám jinak nikdo nevěřil. Pomalu, pomaloučku se přibližuje…ještě kousek… ještě…. Trestuhodně otálím se zmáčknutím spouště a najednou prásk! Voda se zavíří, všude plno listí a velepstruh mizí kdesi na druhé straně skalního bazénu. Škoda. Druhá příležitost se už nenaskytne. Ještě chvíli se snažíme a prohledáváme všechna zákoutí tůně - po rybě však jakoby se voda slehla. Ale co. Stejně to byl pohled, na jaký se nezapomíná.
Václav Kříž
Foto autor.